Zastoupení členem domácnosti je oproti omezení svéprávnosti mírnějším opatřením a z toho důvodu by mělo být upřednostněno, pokud postačuje. Tento institut nachází opodstatnění tehdy, jestliže zletilému brání duševní porucha samostatně právně jednat a nemá jiného zástupce, opatrovníka nebo správce majetku.

Zástupcem může být jedna nebo více z těchto osob: potomek, předek, sourozenec, manžel, partner (ve smyslu zákona o registrovaném partnerství) nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.

Ke vzniku zastoupení není potřebné uzavření jakékoli smlouvy, zástupce podává návrh k soudu, který jej schvaluje. Zástupce má povinnost oznámit zastoupenému, že jej bude zastupovat, co to pro něj znamená, jaké jsou důsledky z toho plynoucí, a to vše způsobem, který zastoupený bude s to pochopit. Odmítne-li člověk, který má být zastoupen, tuto možnost, pak zastoupení nevznikne. K odmítnutí stačí schopnost člověka projevit přání.

Zástupce může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Rozsah jeho nakládání tak bude záviset na příjmu zastoupeného a jeho celkové majetkové situaci. S peněžními prostředky na účtu však může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima. Zákon výslovně uvádí, že zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky.

Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá, nebo pokud zastoupení odmítne zastoupený, přičemž stačí schopnost projevit přání. Zastoupení rovněž zaniká účinností smlouvy o nápomoci nebo rozhodnutím soudu, kterým jmenuje dříve zastoupenému opatrovníka.